Frýdlantský výběžek (2020)

Na kole kolem našich hranic

Část IX – Frýdlantský výběžek (Harrachov - Lvová)

V září 2020 jsme se vydali objet Frýdlantský výběžek. Jarní koronakrize byla zažehnána, podzimní ještě nezačala. Naplánovala jsem to na tři dny. Autem jsme dojeli do Liberce, kde jsme získali skvělé zázemí u hotelu Babylon. Odtud je to na nádraží jen pár metrů.

První den nás čekal přejezd Jizerských hor. Nakonec to byla nejsnazší trasa. Do Harrachova, resp. na zastávku Mýtiny, nás přivezl vláček z Liberce. Nastoupali jsme díky tomu spoustu výškových metrů. Vlak dál pokračuje do Polska, ale to už jsme nechtěli. Z Harrachova jsme se vydali směrem na Kořenov - po cyklotrase 3020. Před Kořenovem jsme přejeli most přes Jizeru a tím pomyslně vstoupili do Jizerských hor. Cyklotrasa 17 i 3020. Čekal nás výšlap na Jizerku, což je asi 300 výškových metrů. Po krásné asfaltce to rychle ubíhalo. Když se začal objevovat vrchol Bukovce, věděli jsme, že jsme skoro nahoře. U Bukovce bylo docela narvané parkoviště, i když byl pátek. My jsme se napojili na trasu 22 – Hřebenovka, která nás později dovedla až na Smědavu. Ale to bych předbíhala. My jsme sjeli z kopečka k Panskému domu, kde jsme se naobědvali. Odtud vede krásná asfaltka na Smědavu. Cestou jsme se několikrát zastavili u říčky Jizerky a také na rašeliništi Jizerky. Jedná se o vrchovištní rašelinné louky s množstvím rašelinných jezírek. Kolo se tu musí vést J. Přejezd Jizerek jsme pomyslně zakončili na Smědavě. Hospoda byla v rekonstrukci (bude nová terasa), ale ani jsme se nechtěli zastavovat. Čekal nás dlouhý sjezd po silnici do Bílého Potoka a pak do Hejnic. Cyklotrasa má číslo 3016. V Hejnicích jsme se zastavili u poutního kostela Navštívení Panny Marie. Barokní, původně klášterní kostel byl vybudován na místě středověkého poutního místa, jehož počátky dle legendy sahají do 13. stol. Současný chrám byl postaven 1722-1729 dle plánů Thomase Haffenckera. Na oltáři se v pozlacené nice nachází soška Panny Marie ze druhé poloviny 14. stol., nazývaná Mater Formosa – Sličná matka. Kostel též zdobí polní oltář Albrechte z Valdštejnu z roku 1500 a největší lustr v regionu, vyrobený z olovnatého křišťálu roku 1853, dar od skláře Josefa Riedela. V ambitu se nachází jedna z nejstarších gotických památek v Čechách, socha rytíře Ulricha von Biebersteina. V těsné blízkosti kostela stojí bývalý františkánský klášter z konce 17. století. To vše praví wikipedie. Já jsem chvíli v klidu postála a pokusila se vstřebat nádherný prostor kostela. Z Hejnic jsme se pokračovali do lázní Libverda. Malou přestávku na kávu a výbornou zmrzlinu jsme si dali v PINK Cafe Hejnice. Pak jsme dlouho šlapali do kopce – po silnici, cyklostezka vede trochu jinudy. Dalším zastavením byly lázně Libverda. Kdysi jsme tu byli v zimě na běžkách, to tady obrazně chcíp pes. Teď bylo živěji. Vjeli jsme do lázeňského parku, který střežily dva lvi. Odsud pak jsme dojeli na kolonádu. Ochutnala jsem Kristiánův pramen (hydrouhličitá kyselka, která má léčebné účinky na nemoci kardiovaskulárního a pohybového aparátu, i na metabolická onemocnění), který byl klasicky hnusný. My jsme se ale neléčili, čekal nás další kopec. V rámci stoupání jsme minuli i výletní restauraci Obří sud. Co nás pobavilo, byly místní názvy. První byl přírodní park Peklo. Další byla vesnička Přebytek. Z Přebytku jsme, už z kopce dolů, dojeli do Ludvíkova, tady se napojili na trasu 3006 a dojeli do Nového Města. Tady jsme přespali v bike-hotelu Měděnec :(. Hotel byl hodně jednoduchý, ale lepší na výběr nebyl. Na večeři jsme vyrazili na náměstí. V restauraci Dělňák nabízeli venkovní posezení s grilem, takže výběr byl jasný.

Druhý den jsme vyrazili z Nového Města pod Smrkem směrem na Jindřichovice. Jenže jsme netrefili cyklostezku 3006 a dojeli po hlavní k polským hranicím. Samozřejmě to bylo do kopce. Takže jsme sjeli zase dolů a už správně, krásnou alejí, jeli dál. Projeli jsme Dětřichovec a před Jindřichovicemi jsme na chvilku zastavili u zříceniny kostela sv. Jakuba z 2. poloviny 13. století. Na konci Jindřichovic je skanzen s funkčním větrným mlýnem. Chtěla jsem na prohlídku, ale bylo to včetně vesnického muzea a to by bylo moc dlouhé. Další cesta vedla do Horní Řasnice (pořád 3006). Za Horní Řasnicí jsme projížděli rozsáhlým lesem. Když jsem si odběhla mimo cyklostezku, narazila jsem na spoustu nádherných hřibů. Ale nechali jsme je tam, kam bychom je dali. Taková škoda…Dál jsme pokračovali na Dolní Oldříš. Je to blízko hranic a Poláci jezdili do našich lesů na houby s kosou. Ach jo. Krajina je tu docela rovinatá a je vidět daleko. V Horních Pertoldicích jsme zastavili u zanedbaného arboreta. Cyklostezka 3006 se tady stáčí opět na sever směrem na vesničku Háj. Nevím ale, proč se travou zarostlá louka nazývá cyklotrasa. Z Háje už jsme další trávu neriskovali a po silnici zamířili na Černousy. V zapadlém frýdlantském výběžku je relativně málo civilizace. Proto restaurace a penzion Zámecký dvůr působí jako zjevení. Krásné prostředí, výborné jídlo. Do 2. světové války zde sídlil Německý horský spolek, který pro Ještědské a Jizerské hory pořádal chlapecké tábory. Po válce byl ve správě státního statku, která vedla k demolici zámku a zchátrání ostatních budov. Ze zachovalých budov jsou nejpozoruhodnější dvě polygonální sýpky ve východním křídle. Vedle zámku se nachází klasicistní kaple sv. Jana Nepomuckého, která byla postavena v roce 1797. Z Černous jsme po trase 3006 zamířili zase na jih. Přejeli jsme říčku Smědou a po silnici dojeli na odbočku na osadu Andělku. Vyšlapali jsme pořádný 4kilometrový krpál, abychom viděli průsečík 51. rovnoběžky a 15. poledníku východní délky. To je tohle. Nejsem geometr a tak mne to neuchvátilo. Za ten kopec to nestálo. Na druhou stranu bych si možná vyčítala, jaké magické místo jsem neviděla. Z Andělky jsme se vrátily zpět na hlavní silnici a po trase 3016 jsme přes Filipovku dojeli do Višňové. Jsou tu nádherné podstávkové domy i industriální budovy. Dál jsme pokračovali po trase 3039 do Kunratic a zde odbočili na Frýdlant. Dojeli jsme do centra a já ještě ukecala Petra, že se pojedeme podívat k zámku. Podél řeky Smědé jsme dojeli k pivovaru. Petr se osvěžil jedním kouskem a já vyšlápla kopeček k zámku. Bylo už zavřeno, ale určitě se sem vrátím na prohlídku. Pak už jsme jenom dojeli k našemu penzionu Na Rozcestí. Dali jsme si večeři a už pěšky došli na náměstí.

Třetí den začal netradičně. V penzionu podávali snídaně až po 9. hodině a tak jsme vyrazili dřív. Snídani jsme si koupili v Lidlu a nasnídali se na náměstí pod sochou Valdštejna. Bylo to super. Původní záměr byl vrátit se do Kunratic a přes Dětřichov vystoupat kopec do Albrechtic. Zvolili jsme přímější trasu po silnici 14. Naštěstí byla neděle ráno a provoz byl velmi slabý. V Albrechticích jsme uhnuli doprava po cyklotrase 3039 směrem na Vysoký a Horní Vítkov. Ve Vysokém měl být větrný mlýn, ale bohužel byl za plotem a nepřístupný. Nejkrásnější bylo, že tu skončil kopec. Z Horního Vítkova nás čekal dlouhý sjezd do Hrádku. Cyklotrasa 3039 tu vedla spíš po šotolině a polních cestách. U Václavic jsme se pokochali krásně opraveným, ale nepřístupným Scholzeho větrným mlýnem z roku 1843. U Oldřichova na Hranicích je malý hraniční přechod do Polska. Tady se cyklotrasa ostře lomí doleva a vede do Hrádku nad Nisou. My jsme ale odbočili na Trojmezí. Kousek pod Hrádkem se stýkají hranice Česka, Polska a Německa. Hranici tvoří říčka Lužická Nisa a Oldřichovský potok. Opravdu hezké místo. Odsud jsme podél Nisy po neznačené cyklotrase mířili na Hrádek. Zastavili jsme se u zatopeného lignitového dolu Kristýna, který dnes slouží k rekreaci, a blízkých mokřadů. No a pak nás hnal hlavně hlad. Dojeli jsme do centra Hrádku nad Nisou a zakotvili jsme v restauraci Camelot. Z Hrádku nás čekal poslední kopec směrem na Horní Sedlo. To už byla cyklotrasa 25. Cestou se otevřel hezký pohled na hrad Grabštejn. Ale hlavně jsme funěli nahoru. Z Horního Sedla jsme přes Černou Louži dojeli na nádraží v Rynolticích. Původně jsme se chtěli zastavit na houby, ale všude byly spousty lidí a houby vysbírané. U hospody v Rynolticích jsme chvíli řešili co dál. První vlak ujel a mé nesmělé pokusy o autostop taky úspěšné nebyly. Dojeli jsme na nádraží a tam stál parní vlak. Byla to nějaká vyhlídková cesta s párou do Liberce. Průvodčí nás do vlaku pustil. Musím ale konstatovat, že staré vagóny nejsou uzpůsobené pro přepravu kol. Bylo dost těsno. Do Liberce jsme dojeli. Sice špinaví od sazí, ale relativně včas. Dojeli jsme si pro auto k Babylonu a rozhodli se, že domů ještě nepojedeme. Chytla nás hamižná představa, že houby v Horní Řasnici nikdo nevysbíral a čekají jen na nás. Takže další hodinka jízdy autem a pak podvečerní sprint na kole na naše místečko. Naše houby tam už nebyly, ale jejich bratříčci počkali. Za hodinu jsme jich nasbírali docela dost, pak už se stejně setmělo. Lepší konec cyklovýpravy jsme si nemohli přát.